Recenze k divadelním představením

Oskar a růžová paní

Diváci odměnili Oskara a růžovou paní potleskem vestoje

„Jmenuji se Oskar, zapálil jsem kočku, psa, náš dům, dokonce jsem ugriloval i červený rybičky,“ těmito slovy v sobotu začala ve Slováckém divadle očekávaná premiéra  Oskar a růžová paní  s Josefem Kubáníkem a Květou Fialovou v hlavních rolích. Jaká byla?

Hlediště bylo zaplněné do posledního místa. Do sedadel usedlo mnoho známých tváří – herečka Naďa Konvalinková, prezident Herecké asociace Jiří Hromada, scénáristky sestry Bártů a další osobnosti. „Jsem moc zvědavá,“ svěřila se Naďa Konvalinková. „Květa má na dobré hry a herecké partnery čich,“ dodala s tím, že obdivovala i dnes už slavný příběh Harold a Maude, za nějž Květa Fialová získala cenu Thálie.
Premiérové představení začalo úderem 19.00 hodiny, a i když vyprávělo smutný osud desetiletého chlapce, který v nemocnici bojuje se zákeřnou leukémií, diváci brzy pochopili, že nouze nebude ani o legraci a velmi vtipné situace. Ty se prolínaly s dojemnými chvílemi a už o přestávce bylo cítit, že diváci jsou příběhem zcela pohlceni. „Jsem nadšená. To je snad poprvé, kdy pláču a směju se zároveň,“ vyznala se pětadvacetiletá Anna Zimáková, pro kterou je Slovácké divadlo absolutní špičkou. „Divadla navštěvuji pravidelně. Ale nikde není tak dobrá atmosféra a nikde nás diváky nepřekvapují stále novými a čím dál lepšími inscenacemi,“ dodala.
Její slova se naplnila v závěru večera. Po posledních tónech vynikající hudby držitele ceny Alfréda Radoka Davida Smečky začalo divadlo spontánně tleskat. Aplaus nebral konce ani po deseti minutách, kdy diváci povstali a ředitel uherskohradišťského divadla představil celý inscenační tým v čele s režisérkou Zojou Mikotovou. „Nemám slova, to byla ryzí krása,“ nechal se po představení slyšet prezident Herecké asociace Jiří Hromada a divadelní recenzent J. P. Kříž šel ještě dál. „To je inscenace, která rozhodně promluví do nejvyšších divadelních cen,“ prorokoval.
A jak se po premiéře cítili herci? „Jsme šťastní,“ shodli se představitelé titulních rolí Josef Kubáníka Květa Fialová obklopení dojatými kolegy, přáteli i zcela neznámými diváky. „Čekala jsem krásné divadlo, ale tohle všechno předčilo,“ uzavřela uplakaná Naďa Konvalinková. Slovácké divadlo tak má opět inscenaci, o které se bude hodně mluvit. Už teď jsou všechna představení na měsíc dopředu vyprodána.

...........................................................................................................................................

Cikáni jdou do nebe

Cikáni na cestě do nebe roztančili Hradiště

Rád dráždím pražské písničkálové produkce, většinou s playbackovou výpomocí ve sborech, inscenací Cikáni jdou do nebe Radka Balaše v Divadle Bez zábradlí. U Vltavy bychom stejně kvalitní muzikály spočítali na prstech jedné ruky. Když pominu nedostižné brněnské Městské divadlo, myslel jsem si, že Cikány Jevgenije Dogy a Emila Lotjanu lépe než u Heřmánkových nastudovat už možné není. Rád hlásím omyl.

Recenzi J. P. Kříže zveřejnil 19. 11. deník Právo.

Zapomněl jsem, že romantická karpatská balada se dosud nehrála ve Slováckém divadle. Pod inscenací je podepsán znovu Radek Balaš s hudebním aranžmá Idy Kelarové, Desideria Duždy a Petra Maláska. Trochu jsem se obával repliky, ale zbytečně. Moravští Slováci mají na víc a potvrdili to.
Na scénografické řešení cikánského tábora, koňských výběhů, tržišť a na iluzi karpatských planin Haliče a Bukoviny pozvali do Hradště slovenského klasika – Jozefa Cillera. Pestrost cikánského oblékání, spíše z legend než z reality, vystihla po duchu předlohy Jolana Schofieldová Izbická. V hereckém souboru – až na výjimky, jakou je třeba Pavlína Vašková předurčená pro hlavní ženskou roli krasavice Rady – nejsou muzikáloví specialisté, kterým ale rybník před pár lety vypálil Tomáš Šulaj (Cena Thálie). Podobně jako Filip Čapka v Praze udělal ze zloděje slepic Buči málem ústřední postavu. A tentokrát hrál jako z partesu. Dokonalost sborových polyfonií (až pětihlasů) má na svědomí Jana B. Trčková. Budou na ni vzpomínat v dobrém, i když prý z herců přesné intonace doslova vymlátila – dutou PET lahví… Balašova režie s choreografií pokročila k dokonalosti.

A léta běží…
Zloděj koní Zobar v pojetí Petra Čagánka naplňuje představu cikánského bohatýra. Jeho otce, raději zradí syna než koně, vsadil do jímavě polohy Vladimír Doskočil.
Galerii typů kladou divákům k nohám David Vaculík (Talimon), Jan Horák (Aralambi), Jiří Hejcman(Gunár), Pavel Majkus (Danilo), Jaroslava Tihelková (Vědma), Klára Vojtková (Juliška), Alžběta Kynclová (Mária), Andrea Nakládalová (Rosalinda), Jitka Josková (Margita), Martin Vrtáček, Pavel Hromádka (erár)…
Daň premiéře: Intonace. Vaculík, Čagánek, Magda Karlíková v písni písní Nane cocha (Nemám sukni). Ve filmu (1975) ji zpívala dvanáctiletá suverénka Alena Buzyleva… Počítejme, bude to už stará Cikánka. Ale s Radou a Zobarem nestárneme.

Jiří P. Kříž

...........................................................................................................................................

Kdyby tisíc klarinetů! Tu krásu nelze popsat slovy

Sebral mi Igor Stránský argument jak vyzvednout jeho Kdyby tisíc klarinetů! nad všechna nová nastudování slavného čísla Divadla Na zábradlí (1958), Semaforu (1980) a dobovou kritikou vlažněji přijatý film (1964) Suchého, Šlitra v režii Roháče a Svitáčka. „V poslední době jsem se setkal s několika pokusy o jevištní zpracování… Vše bylo zaneseno rádoby aktualizacemi a přihlouplými fórky… Klarinety nejsou přece Černí baroni!“ napsal v programu ve Slováckém divadle.

Pokorný návrat k textu hry a k filmovému scénáři vyzvedl hradišťské Klarinety i nad zatím nejlepší verzi Jany Kališové v MD Brno. A propos: Už spolehlivý Lexikon českého filmu Václava Březiny (1996) přisoudil Klarinetům 80%. Víc procent nadělil v žánru hudebního filmu jenom Starcům na chmelu.

Aktualizace v brilantní inscenaci jsou: Velitelský i televizní štáb mají mobily. A když je řeč o veverkách, má je publikum za skomírající partaj hlodavců, v ptáky šplhavce proměněnou. Jenže veverky jsou už v původním scénáři.

Efekt podobný jako když cenzura v roce 1986 chtěla necelý rok po dokončení filmu zakázat Zelenkovu pohádku Čarovné dědictví Václava Řezáče jenom proto, že ježibaba v něm sípá: „Navařím ti černobylu.“ To naštěstí Klarinetům nehrozí.

V režijně a významově do mrtě promyšleném kousku dokázali vyřešit i problém jak na jevišti proměnit zbraně v rukou vojáků v hudební nástroje. Krátké oslnění diváků, zatmívačka a rota techniků bez jediného křísnutí kovu o kov ten zázrak uskuteční.
Mít takovou možnost naši strůjci reformní prosperity, nevedly by to ani veverky od deseti k pěti. Jenom – pravda – už nemají čím oslňovat ani ti nešplhovití, natož ony.

O poztrácené naději

Dokonalost. Nejpříhodnější slovo pro Stránského Kdyby tisíc klarinetů. Moravští Slováci umí zpívat, to víme. Jaké vlohy pro dominantní step v nich ale dokázali objevit Aneta Michalčíková a Jan Bursa, to se také nedá nazvat jiným slovem. Na jevišti září Tereza Novotná (Tereza), navrátilec Anna Pospíchalová (Agáta) a s nimi Vojtková, Josková, Nakládalová, Mitáčková, Šulaj, Hejcman, Trčálek, Kubáník i novic Stránský mladší. A všichni ostatní!

Píseň o rose, Jestli se, slečno, nepletu, Glori aleluja, Motýl, Já nemám ráda muže, Tereza, Babeta, Blázen a dítě, výpůjčky z Dr. Matrace (Co jsem měl dnes k obědu) i odjinud. Pamětníci slzí, mladí, pokud mají duši, žasnou, jak ta léta šedesátá byla plná poezie, co nikoho nezabije. A naděje, kterou dneska už skoro všichni poztráceli.

Slovácké divadlo Uherské Hradiště - Jiří Suchý, Jiří Šlitr, Ján Roháč, Vladimír Svitáček: Kdyby tisíc klarinetů! Divadelní adaptace Igor Stránský. Režie Igor Stránský, dramaturgie Libor Vodička, asistentka režie Pavlína Hejcmanová, výprava Eva Jiřikovská, choreografie Aneta Michalčíková, Jan Bursa, hudební úprava, instrumentace Karel Cón, hudební nastudování Josef Fojta, pohybová spolupráce Pavel Majkus. Premiéra 21. dubna, psáno z první, dopolední reprízy 23. dubna 2012.

Kolem Josefa Kubáníka (poručík Klaus) úderné komando Monika Horká, Irena Vacková, Alžběta Kynclová a Jaroslava Tihelková

FOTO: Jiří P. Kříž, Právo

pátek 27. dubna 2012, 8:14

Jiří P. Kří